Zkrátím to. Na Sochu Svobody jsem se nedostala. Důvod byl limit lidí na den. 256. Navíc mi slečna u pokladny řekla něco ve smyslu, že i tak je dneska Socha uzavřená. Byl tam fakt velký hluk, takže jsem důvod už nezaslechla. Nepotěšilo mě to, ale svět se nezhroutil.
No jo, ale co s celým dnem? Naštěstí je NYC místem neomezených možností, tudíž jsem zvolila nejbližší bod, Wall Street. Tuhle slavnou ulici vonící zelenými papírky jsem přece nemohla vynechat! Cestou mi přišlo celkem zvláštní, proč je tolik úřadníků/kravaťáků venku. Vždyť bylo už po obědech. Turista žádný, díky bohu. Už mě ti turisté začínali štvát ( no jo, taky jsem..) ale já dávám přednost prostředí bez cvakajících foťáků a neustále blokovaných chodnících. Heslo dne (celého pobytu) je "infiltrace" Jde mi to, už se mě pár turistů zeptalo na cestu, haha:D
Je pravdou, že jsem se sem tam prozradila, přece jen fotit musím, je tady toho tolik k vidění/focení...
btw. ten můj foťák stojí fakt totálně za nic!
Náhodou jsem se zatoulala na dolní břeh. Objevila jsem krásné místo pro pozorování Brooklynského mostu, ale k čemu mi to je když můj debil (nová přezdívka pro ten pitomí Olympus, rok výroby "XXX, co já vim" fotí jako...deb....) No co, v mé paměti to zůstane ještě dlouho, takže nevadí.
Konečně jsem se dostala na výše zmiňovanou ulici. Totálně zaplněná kravatama. Přišlo mi to opravdu divné. Důvod na sebe nedal dlouho čekat. V půlce Wall jsem se najednou zachvěla. V hlavě mi lítaly myšlenky jak ve Hvězdných válkách. Absolutně jsem nechápala co se děje. Lidé okolo na tom byli očividně stejně. Najednou někdo zařval, že je to teroristický útok. Ale počínající paniku uklidnil poblíž stojící policista. Prý je to zemětřesení, které bylo před malou chvílí zaznamenáno ve Washingtonu. Jestli tohle mělo někoho uklidnit, nevím nevím. Všechny budovy byly z tohoto důvodu asi hodinu před samotnými otřesy evakuovány (proto tolik kravat v ulicích)
Každopádně muži v kravatách si s tím moc nelámali hlavy. Svá starbucks kafíčka si i nadále vychutnávali. Mám dojem, že byli rádi, že jsou na ulici a ne ve Wall's kanceláří. Někteří tohle neplánované volno využívali obědem N°2. Fascinovalo mě to pohrdání nějakou svévůl přírody. Vážně legrační. Pocit při samotných otřesech asi nejsem schopná přesně vyjádřit. Rozhodně to podruhé zažít už nechci. Po mírně filmovém zážitku jsem chtěla najít asi nejslavnější "sochu" která v NYC je. Zuřícího býka na Wall street. Nenašla jsem, jen velkou červenou kostku u Brown Brothers Harriman building.
Tak jsem to vzdala a hledala něco, kde bych mohla strávit svůj volný čas Netrvalo dlouho a narazila jsem na Century 21. Konečně ! Už bylo na čase. Vešla jsem dovnitř. Abych byla upřímná, vypadá to jako jeden velký sekáč. Sekáč ukrývající takové poklady, že jsem nestačila zírat. Boty od Diora/Valentina/ Louboutina za zlomkové ceny. Oblečení od ostatních luxusních značek, také žádný problém. Jediné co potřebujete v tomto "komplexu" je trpělivost a pevné nervy. Lidí kotel, věcí kotel. Já přehrabování a hledání těch nejlepších a s co možná nejlepší cenou moc v lásce nemám. Ale byla bych hloupá, pokud bych si zde nic nekoupila. Po třech hodinách jsem se konečně vyprostila ven. Rozhodla jsem se jet domů. Zničenost se dostavila rychle.
Na středu jsem neměla opět žádné plány. Razím heslo improvizace. Během hodiny jsem se opět zakecala s Matheusem (z práce ve dvojici, kterou nám zadala Monica, pokaždé volně přejdeme v kecání, které utne lehce nasupená Monica) Stihli jsme si naplánovat oběd v Chinatown po škole. Na místě jsme se ještě rozhodovali mezi Little Italy a Chinatown, nakonec jsme skončily ve Vietnamské restauraci někde na pomezí Little I a China T. Já si objednala jakési kuře s medem a citronelou a Math si dal mix s krevetami, hovězím, vepřovým a kdo ví čím ještě. Měl to skvělé, já to měla..normální. Ještě že se podělil!
Oba jsme nějak nespěchali domů, takže nebyl důvod se trochu neprojít po zákoutích čínské čtvrti. Procházet se skrz pravé čínské tržiště plné nejrůznějších mořských potvor, které jsem v životě neviděla, různých přísad a podobných věcí bylo vskutku zajímavé zpestření dne. Došli jsme až do malého parku, kde Američtí Číňané trávily své volné chvíle. Něco jako velké společenské hřiště. Postarší pánové hráli karty, podotýkám čínské. Pravidla neznámá. Hned vedle hráli dva jiní pánové pro změnu hru, kterou nemohu identifikovat. Asi je to normální v Číně na sebe řvát, protože po celém parku se to rozléhalo dost hodně. Lehce unavení jsme se usadily naproti jednomu pánovy. V ruce držel nástroj, jméno nevím, ale zvuk mi byl dost povědomí. Dával si to tak, že nebylo jiné cesty než to ocenit nějakým tím dolarem. Po půl hodině jsme se přesunuly o pár kroků dál k jinému hudebníkovy, respektive celé skupině. Čínské banjo, a dvě čínské kdo ví co. Byli naprosto skvělý. Vystřihli americkou hymnu, Jingel Bells a další. Nestačila jsem zírat.
Pomalu bylo načase opustit Downtown a jet domů. Cestou metrem to bylo veselé. Už poněkolikáté se do vlaku dostali nějaká individua a žebrali o peníze. Způsobem ale velice originálním. Jakmile vyjel vlak ze stanice, jeden člen tlupy vystoupil doprostřed vagónu a spustil svou (nejspíš natrénovanou) řeč o tom co se mu stalo a proč po nás vlastně ty peníze chce. Většina ho pozorovala pobaveně, někteří ale ochotně vytáhli peněženky a podpořili ho. Zprvu jsem chtěla ocenit ten originální způsob, ale pak jsem si řekla že mě taky nikdo cizí peníze jen tak nedá. Měl smůlu.
Navíc tohle se mi v metru nestalo poprvé. Byl už čtvrtý. Nemám tohle ráda.
Cestou domů z Penn Station poblíž mě seděl chlápek a četl si. Vypadal u toho vážně komicky. Tak jsem se na něj chvíli zaměřila. No světe div se. V ruce držel jednu z epizod Star Wars a očividně nebyl duchem přítomný. Focení si nevšiml, jak by taky mohl, že?
Čtvrtek patřil celý New Yorskému baseballovému clubu Yankees. Zápas měl začít v jednu odpoledne, ale kvůli dešti se oddálil až na půl třetí. Lupen jsem si kupovala sama, nikdo ze třídy nechtěl jít. Nechápu proč. No co, nevadí. Po vyučování se mělo čekat před školou na zbytek Yankee nadšenců.
Náš průvodce byl kluk, který vypadal jako zapálený fanda. Nakonec z něho vylezlo že dělá design a baseball vůbec nesleduje, respektive žádné sporty. Při čekání jsem se zakecala s jednou španělkou, jméno nevím. Jen to, že jí bylo 31 (vypadala tak na 18) ale v pohodě "holka"
Po pár minutách mě oslovil vysoký kluk, plochý kšilt, že prý mě už ve škole viděl, jak se mám a jestli jdu na Yankees s někým. Šla jsem sama, takže mi tohle přišlo náramně vhod!:D Jmenuje se Romain, je to Francouz a je tady teprve týden. Hned mě představil jeho kamarádovi Antoinemu/Tonimu. Rovněž Francouz. Bavili jsme se snad o všem co nás napadlo. U hudby jsme se zasekli po celou dobu v metru. Málem jsme přejeli stanici, kde se přestupovalo na jinou linku, směřující přímo na stadion Yankees. Místa jsme měli schodou okolností téměř vedle sebe, takže nebyl problém se sesednout.
Vedle nás se posadil jeden Japonec, náš "spolužák" ze školy. Znal pravidla. Prý je v Japonsku baseball velice populární. Během zápasu pršelo téměř celou dobu. Všichni jsme si pochopitelně zapomněli deštníky. Shodli jsme se na tom, že ve zprávách říkali, že dneska má být hezky. Mělo být!
Padlo nějaké to "fuckin' weather" Rom šel pro něco k pití. Prošvihl parádní homerun. Když přišel, tak jsem málem padla. Měl na sobě Yankee pláštěnku a v ruce několik piv. Moje první a poslední pivo tady. Bylo hnusné, bylo totiž 100% americké:D
S tou pláštěnkou to ale hodně vychytal, takže jsem neváhala a šla si pro ní taky. 5 pater meziposchoďovým schodištěm. Výtah žádný. Byla jsem ráda, když jsem došla zpět na místo. S Yankee pláštěnkou pochopitelně. I přes hnusné počasí jsme se fakt bavili. Když se sejde pár lidí co si padnou, tak můžou lítat i blesky a nic to nepokazí. Zápas se vyvíjel dobře pro Yankees. Po 4 hodinách konečně vysvitlo sluníčko a Yankees dali další homerun. Publikum v extázi. Atmosféra nepopsatelná.
To se prostě musí zažít. V tomhle jsou Američani fakt dobří, dělat "bordel". Po 5,5 hodinách zápas skončil. Trochu never ending. Každopádně to za těch 28 dolarů stálo.
Yankeeeeeees!
Budoucí homerun
Jeli jsme sami, je mi tři. O trochu dřív než ostatní. Byli jsme dost unavení. Cestou zpět jsme se dohodli, že v pátek spolu musíme něco podniknout.
A taky že jo, v pátek se jde kalit. Nebo spíš pro mě "kalit" Je mi 19 a na pití můžu v NYC zapomenout (kromě fuj piva na Yankees) Ale nevadí, zažít atmosféru nočního Jablka jsem chtěla i tak. Sraz byl v půl sedmé před školou. Plán se mírně pozměnil a nejdřív jsme vyrazili na Rockeffeler Center na 51st.
Kluci nevěděli, ale já cestu už znala. Několikrát jsem kolem R-Centra procházela v minulých týdnech. Mnoho lidí neví, ale z Rockeffeler Center je lepší výhled než z Empire State. A je to také levnější, o 5 dolarů. K věži se šlo nákupní promenádou uvnitř budovy. Velkolepé a luxusní. Samotný vstup do věže taktéž. Swarovski krystal\ byly všude. Paráda. Na lístky byla celkem malá fronta, na zdejší poměru opravdu nevídaná věc. Měla jsem menší problém s kartou, třikrát mi ji PC odmítl. Prý mají občas problémy s evropským typem kart. Nakonec se to přece jen povedlo. Všichni už měli své lístky a už jen počkat 10 min na výtah, který nás celkem šílenou rychlostí vynesl až do 63 patra.
Jakmile jsem se dostala ze dvěří na vyhlídku tak jsem oněměla. Předemnou se objevil tak krásný výhled! Neměla jsem slov. Jen jsem zírala. Vidět Central Park takhle z výšky to je něco. Na druhé straně Empire State a v rohu Chrysler Building. Plus dalších XXX známých budov. Pochopitelně jsme se hned sami sobě ztratily, takže bylo menší pátrání ale vše dopadlo dobře. Trochu jsme pak dělali bordel v obchodu se suvenýry na nejvyšším bodě věže. S frantíkama to ani jinak nejde.
Pohled na Central Park
Empire State Building
Před devátou měli hoši sraz s jinýma hochama před naší školou. Před školou jim ale došlo, že je to naplánováno až na 11 večer. No nic, šli jsme se najíst sami. Volba padla na japonskou restauraci poblíž naší školy. Pro Ryutara to byla první návštěva japonské restaurace ( v New Yorku pochopitelně, je Japonec:D) Nechala jsem si od něj doporučit jídlo. Frantíci udělali to samé. Romain to měl fakt výborné! Já si dala jen pár kousků sushi. Před tím než jsem se s klukama sešla, obědvala jsem v BBQ Dallas kousek od Times Square. Porce jak pro 3 lidi. Steak výtečný. Hranolků byla kopa (btw. neobjednala jsem si je, byly tam automaticky, ale byly dobré...dělané nejspíš přímo v restauraci, protože měli na sobě některé ještě slupku) Cibulové smažené kroužky taktéž automatika. Dobré, ale velké množství. Dala jsem si k tomu salát. Ale 80% jsem snědla. Nevím jak je to možné. Nejspíš za to může New Yorské žravé prostředí. Je fajn do sebe ládovat mega steak při pohledu na roh Times.
Ale zpět k Japonské restauraci. Ryu nás během čekání učil jak se správně drží hůlky. Je to fakt vymakaný systém. Já na to přišla nejdřív (ha!) Dále následovala lekce francouzštiny, japonštiny a mé rodné češtiny. Po jídle Rom lehce vtipkoval s servírkou, byla to Japonka. Vtip nepochopila. O to víc jsme se smáli my. Bez hnutí koutku odešla. nechápu, Ruy se smál ! :D
Noc byla dlouhá, nebyl důvod nejít do pubu. Jen škoda, že jsem byla omezená časově. Na zahrádce na ulici před barem/hospodou se k nám přidala pro mě zatím neznámá Monika, Češka podotýkám. Slyšet po celkem dlouhé době češtinu bylo hrozně fajn. A přišel i náš společná kamarád ze Španělska. Zábava byla v plném proudu. I přesto se nedalo nic dělat a já po jedenácté šla na vlak domů. Na Penn Station jsem se dověděla že mi vlak ujel o 1 minutu. Sakra. Rozhodovala jsem se zda jít zpět do baru nebo počkat na Penn. Padla varianta B. Přece jen než bych se dostala tam a pak zas zpět. Riskovat to, že by mi ujel poslední vlak nebyl nejlepší nápad. Proto jsem vytvrdla v čekárně na Penn. iPod mi přišel vhod. Díky Steve!
Vlak přijel v čas. Jen ta cesta z Valley Station domů bylo lehce nebezpečná. Bylo okolo jedné ráno, já sama. Cesta na 10 min. Pouliční světlo sem tam. Přiznávám, bobky jsem trochu měla. Eliza na mě celá netrpělivá čekala. Celá nadšená mě objala. Je hrozně fajn. Taková energická paní v letech. Ale fakt vitální. Přiznávám, bude mi chybět. Ještě odbočím. Cestou vlakem jsem četla vedle na iPadu (geniální věcička, ale to jsem už zmínila:D) Já vím, je to neslušné. Ale psali tam něco o hurikánu. To mě celkem vystrašilo. Doma jsem okamžitě šla krást internety, abych byla v obraze co se vlastně děje. Na jihu to už řádilo. Hurikán Irene. A po XX letech měl hurikán opět být i v New Yorku. První co mě napadlo, že to bude asi fake. Vždyť tahle oblast je na hurikány fakt chudá. No pravda to byla. Zkoukla jsem pár videí z jihu.
Šílenost. Našla jsem i neoficiální zprávy, že bude evakuována oblast Long Beach a celý břeh centra.
A taky že jo. Eliza mi řekla, že v sobotu musíme vypadnout. Volali jí z vlády, že je Long Island skutečně evakuován. V sobotu jsme proto před večerem nasedli do auta a jeli k jejím známých 10 km od místa kde momentálně bydlíme. Zabalila jsem si jen ty nejnutnější věci. Už to nic veselého nebylo. U známých, které jsem už mimochodem znala z dřívějška jsme strávili noc. Moc jsem toho nenaspala. Vítr byl fakt silný a každou chvíli byly slyšet silné rány. Padající větve lítaly do oken a narážely do vnějších zdí. Silný déšť bičoval celý dům. Doslova vrzal. Při tomhle se spát vážně nedá. Nakonec se přetrhali dráty el. vedení. Ta rána byla tak silná, až zamrazilo. Ráno to venku vypadalo jak po slabším hurikánu. Sem tam strom přes ulici, padlé vedení. Ale nebylo to tak hrozné jak bylo předpovídání ve zprávách. Američani se nezapřeli. Rádi všechno nafukují. Na druhou stranu, nechci už nic takového zažít.
V neděli pozdě odpoledne jsme se vrátili na Valley Stream. Asi jediné místo kde obnovili el. proud. Proto s náma jela i Nikocoleta, dcera naší hostitelky. Moc příjemná. V sobotu večer jsme si spolu lakovali nehty. Typická "zábava" amerických děvčat. Od soboty jsem se tomu přestala smát. Fakt je to fajn! :D Dověděla jsem se plno informací "ze zákulicí" Zkráceně: mladí pod 21 si v Americe běžně kupují falešné občanky aby mohli do klubů. Hulení trávy je na celý odstavec. Běžná věc. Zajímalo jí, jak je to u nás co se týče drog a alkoholu. No nic hezkého jsem bohužel říct nemohla:D Přes alkohol a drogy jsme se lehce dostali až k hudbě. Nakonec jsme si pustily film a šli spát.
No zpět k neděli. Večer jsme tedy přijeli domů. Za chvíli přijela Nicoletina mum. Další fajn člověk. 4 baby v domě, takže to bylo na dlouho.
Pondělní ráno nebylo nic moc. Vlak jel pozdě. Důvod: Irene. Vlekl se jak šnek. Školu jsem stihla jen tak tak. Nic by se nestalo kdybych nestihla. Ve třídě bylo snad jen polovina lidí. Nakonec se k nám přidala vedlejší třída, které chyběl učitel, nemohl se dostat do centra. Irena mu zničila auto. Chudák!
Už ve škole jsem pocítila, že mi je nějak divně. Po vyučování to bylo úplně jasné. Něco na mě leze. Sotva jsem došla do jednoho obchodu, kde jsem se chtěla minulý týden zastavit. Vypadá to na chřipku, doufám, že to nebude nic hrozného. Byla jsem ráda, když jsem se pomalým krokem dostala do Starbucks pro něco teplého. Sice bylo na ulici okolo 27° ale mě byla hrozná zima. Jedno střední cappuccino a frrrrr na Penn na vlak a domů. Doma jsem si udělala čaj a šla zevlit na mého gaye(přezdívka pro můj laptop). Přemístila jsem se dolů do přízemí k velkému oknu s přímím výhledem na ulici. Zajímavé pozorovat sousedy co dělají :D Eliza přijela lehce po šesté večer. Udělala oběd. Výtečný. Před chvílí dorazil její kamarád. Je to taxikář a slíbil že mě doveze v sobotu na JFK Airport za pár šupů. Skvělé! Zítra bych měla jít s klukama do Central Parku. Rom mi psal zda jim chci dělat společnost. No co bych nechtěla, že? :D
Jdou běhat. Tak nevím, asi si vezmu kolo a pojedu vedle nich. A to je asi tak vše. Tohle je můj poslední týden v NYC. Upřímně? Chtělo by to ještě tak měsíc. Ale na druhou stranu, domů se těším. Jen vím, že tohle úžasné místo mi bude fakt chybět. Ve vlaku zpět jsem měla slabou chvilku, ale to tady nebudu rozpitvávat. :D
Mějte se krásně, užívejte poslední dny prázdnin (či poslední měsíc) a dobrou noc/ráno! :-)
BB.
Žádné komentáře:
Okomentovat