Start

No a je to tady. Respektive včera. Ale hezky od začátku.
Odlet se konal v neděli (7.8), ale místo 11:55 se letělo 13:10 (údajně klasické zpoždění kvůli počasí) Nevadí, hodinka tam, hodinka sem. Klasické odbavení jako kamkoli do Evropy, takže mi nepřipadalo, že letím kamsi za velkou louži. Trklo mi to až na palubě, kde mě přivítali letušky smějící se od ucha k uchu s typickým americkým akcentem. No hurá. Nebyla jsem si jistá kolik trvá let (typ byl buď  6 nebo 8) Varianta B se po 6 hodinách potvrdila. Vedle mě seděla mladá čechoameričanka, která nejspíš studovala právo (v jejím Mac se to slovem "law" jen hemžilo a nejspíš byla židovka, to jsem usoudila podle košér jídlo co si neustále objednávala (ale ty krabičky s jejím jídlem a hlavně ty hebrejské klikyháky jsem ze začátku omylem hodila do skupiny jídla asijská, ale to je jen ta bokem) Po pár hodinách projíždění iPodu a koukání z okna mě nedalo trochu nepotrápit obrazovku přede mnou (ta byla u každého sedadla i s ovladačem na zatahovací šňůrku - pro zahnání nudy jako stvořená, jak ta obrazovka tak i ta zatahovací šňůra). Nabídka byla velká. Od hudby všech žánrů a filmů, až po business news a další. Nakonec jsem zvolila jako hlavní bod letecké zábavy film The Dilemma. Palec nahoru, neusnula jsem!  Sem tam jsem mrkla na mapu, kde se právě nacházíme. No a těsně před Americkou pevninou jsem učinila převratný objev. Mé klasické mazání nehtových lůžek se proměnilo za velké vědecké dobrodružství. Když jsem otevřela víčko od krému na ruce, tak se najednou ta tuba zašla sama tlačit. Nejdřív mi to nepřišlo nějak divné, ale po chvilce pozorování jsem se nestačila divit. Krém měl dost tuhou konzistenci, přesto si vesele lezl ven sám. Usoudila jsem, že to bude asi menší gravitační silou (přece jen ty ticíce km nad zemí dělají své) Z mé "zábavy" mě vyrušil fakt, že za necelých 20 min budeme přistávat. A je to tady. Letadlo se stáčí nad hladinou moře a za chvíli je vidět JFK. Všechno proběhlo v pohodě. Byla jsem zvědavá co se bude dít na letišti. Četla jsem pár článků a blogů právě o letištních kontrolách na Amerických letištích a prý docela maso. Nikoliv ta má, vše proběhlo rychle a bez žádných problémů. No, ale myslet si, že dnešní den bude zcela bez nich byla chyba. Na letiště pro mě měl přijet objednaný řidič s limuzínou, který mě měl dopravit přímo do domu hostitelské rodiny. No ale ten nikde. Čekala jsem zhruba 20 min a pán nikde. Zachovala jsem chladnou hlavu a chvátala na nejbližší informace zjistit, zda pro mě teda někdo přijede nebo na mě byl vržen bobek. První zjišťování mi moc nepomohlo. Pán na informacích měl jakýsi indický přízvuk, nebylo mu rozumět téměř nic. S nepořízenou jsem se vrátila zpět na místo určení s tím, že tedy ještě chvíli počkám. Už jsem byla celkem nervózní při pohledu na čekající řidiče jiných společností. A ten můj furt nikde. Po pár minutách sledování ke mě přišel nějaký hošan co pracoval na letišti. Hned se mě ptal jestli čekám na odvoz a zda-li nechci pomoc. Okamžitě po mě vyzvěděl číslo na pána s limuzínou, zavolal mu a oznámil mi že za pět minut ho tady mám. Z pěti bylo minut 15, ale i tak jsem byla hošanovi fakt zavázána, že mi helpnul. Bez něho bych tam čekala do kdo ví kolika. Limuzínový pán s cedulkou, na které bylo mé, zcela zkomolené jméno konečně dorazil. Beze slova mi popadl kufr a vyrazil rázným krokem ven z haly na parkoviště. Teplotní rozdíl uvnitř a venku byl celkem šok. Hala měla tak možná 18° a venku bylo snad takových 35° Totální tropy. Nemluvný pán nasadil takové tempo, že jsem měla problém ho stíhat. Byla jsem zvědavá ke kterému autu teda zamíří. Limuzín tam bylo požehnaně. Dokonce jsem viděla svého prvního Mustanga na americké půdě (páni, to byl fešák) Když už jsem se blížili k fakt krásné limuzíně tak jsem si řekla "no fajn, to bude asi ono" Ani náhodou, žádná limuzína. Ano, sice to bylo fakt velké auto, ale už něco pamatovalo. Překvapily mě hned dvě věci. První - kufr otevřený, ani ne pořádně dovřený. Druhá - mega moc místa na zadních sedačkách. Tam by si nohy v pohodě natáhl lecjaký basketbalista. Cesta byla něco, těch aut na dálnici, opravdu jak z filmu. Z nemluvného pána se během cesty stal velmi ukecaný ženatý Filipínec, který zplodil 4 děti a neměl absolutně páru, kde leží Česká republika (což mě ani nepřekvapovalo) Celou cestu jsem se bavili, nebo spíš on se mě neustále ptal a chtěl abych furt mluvila. Nakonec mi bylo řečeno že mám dobrou angličtinu (:D ne, fakt nemám) a že by chtěl letět to Čech (zajímavé, když před 30 min neměl tušení, že něco takového existuje) Konečně jsem dorazila na místo určení - Hollywood Lane, která vlastně Lane nebyla. Vyklubala se z ní Ave. Dům, ve kterém budu bydlet celý srpen vypadal opravdu stejně jako na googlemaps.com (google tedy nelže) Malý, roztomilý s hezkým Nissanem před ním. Řidič jde se mnou, klepe na dveře. Nikdo neotvírá, proto hned volá. Slyším jak z poza dveří zvoní telefon. Najednou se vynořuje malá paní ( tady platí asi malý dům, malá majitelka) Můj sen o tom, že mě bude hostit černošská rodina je ta tam. Paní tipuju na hispánku. No, je to Kubánka. Buhužel nemilé překvapení je její syn, pravděpodobně postižený. Jeho přítomnost mi byla celkem nepříjemná. Neustále narážky a dá se říct, že i obtěžování. Bylo vidět, že to je paní nepříjemné stejně jako mě. Vysvětlila mi, že je u ní jen na víkendy a že ho za chvíli odváží zpět. To se mi docela ulevilo. Být celý týden každý večer a ráno s tímto člověkem pod jednou střechou, to by mi asi ruplo. Paní Riverová (toď její příjmení) mě vede nahoru do mého pokoje a už na schodech na mě silně fouká klimatizace, dost hlučná klimatizace, ale díky bohu za ni! Celý dům je dost skromně zařízen. Koupelna taky nic moc. Aspoň že mám velkou postel. Nepříjemná novinka číslo 2. bylo zjištění, že wifinu nechytnu i kdybych se modlila. Rozloučila jsem se s tím chytnout wifi od někoho cizího. Žádné kradení internetu se tedy nekoná, každý ji má poctivě zaheslovanou (sakra!) Jsem celkem vyčerpaná, takže si jdu hned lehnout. Spala jsem dobrých 12 hodin. Probudila jsem se okolo půl páté ráno. Naštěstí se mi ještě podařilo usnout. Má adaptace snad proběhla úspěšně. Vstávala jsem v půl sedmé, rychlá očista a hurá dolů na snídani a pak hned na vlak do centra. Paní Riverová mě naštěstí zavezla k zastávce (je to teda kus) Pomohla mi koupit můj první lupen, popřála mi šťastnou cestu a já nastoupila do vlaku směr Penn Station. Z Valley Stream je to cca 50 min. Celkem jsem se bála, že nestihnu můj první den ve škole. Naštěstí stihla i s rezervou. Skvělé. Ještě lepší bylo mé první setkání s centrem NYC. Z Penn Station jsem vylezla na 7th. ave. přímo pod Madison Square Garden. Pocit nepopsatelný. Opět tropické počasí. Ale neměla jsem čas na nějaké pozorování okolí. Musela jsem stihnout začátek školy. Budovu školy jsem naštěstí rychle našla a pospíchala nahoru. Jakmile jsem vyšla z výtahu, přivítala mne usměvavá slečna, hned mi dala plno papíru pro vyplnení. vyfotila si mě, sebrala mi pas a poslala mě do čekárny, kde bylo celkem dost studentů. Rozdali nám rozřazovací testy a dali nám 2 hodiny. Musim říct, že jsem dost pokazila druhou půlku. Takže mě zařadí nejspíš do ne moc dobré skupiny. Snad se mi povede je přesvědčit o mé dočasné indispozici (unavenost a ještě doznívající šok z toho všeho tam dole na ulicích). Po dopsání testu jsme dostali 5ti hodinové volno. Toho jsem využila a vypadla ven na "čerství" vzduch. Namířila jsem si to nahorů k Times Squeer, byl to celkem kousek tak proč toho nevyužít. Musím říct, že je to fakt působivé místo (jen to náměstí to teda fakt není) Je to spíš obrovská křižovatka plná aut, lidí a svetelných billboardů, které na vás pálí kde co. Otočila jsem to zpět a šla do Macy's - slavný obchodní dům, plný hader, kabelek, bot, kosmetiky a šperků.Já zamířila do dámského oddělení, které se rozkládalo na asi 4 patrech. Obrovské plochy plné oblečení od více či méně známých značek. Někdy jsem si připadala jako v sekáči u nás a někde to pro změnu vypadalo jako v dost luxusním butiku. Takový mix všeho. No musím říct, že jsem čekala víc. Ztvrdla jsem tam snad 2 hodiny. Ono se vymotat z takového množství všeho možného je celkem oříšek. Hlad mě zahnal do Subway. Dala jsem si novinku, kuře s jakousi omáčkou pálivou v bagetě, už nikdy více. Zítra si dám sushi a bude! Pak jsem oběhla ještě pár obchodů a vrátila se do školy pro výsledky. No dopadlo to jak jsem čekala, tedy špatně. Navíc mám výuku odpoledne, takže zlo. Pro dnešek to bylo ze školy vše, tudíž jsem se odebrala pryč. Únava a chut na něco studeného mě táhla si dát něco studeného (překvapivě) svítěžila oříšková zmrzlina průměrné chuti na 31th. Cestou jsem konečně narazila na prodejnu s elektronikou. Nutně jsem potřebovala už adaptér pro Evropskou zásuvku do el. Bez ní ani ránu, pak ještě skok do drogérie (No jo, prstem si člověk zuby neumyje) A hurá zpět na Penn Station smět Valley Stream. Měla jsem obavy že mi bude trvat než najdu správný vchodk vlaku, ale naštěstí vše bylo ok. Cestou domů jsem ještě zkoušela připojit net (pořidila jsem si od T-Mobilu nechutně drahý 4G net) Povedlo se, třikrát sláva! Z V.S. station je to celke kus "domů" ale cestu mi zpříjemnovaly ty jejich velký americká auta a kupa bernešek čvachtající se v rybníčku v parku, okolo kterého jsem šla a do budoucna chodit budu. Konečně se předemnou zjevila odbočka do Hollywood Ave. V duchu proklínám tu vzdálenost a zároveň děkuju vyšší síle, že jsem konečně na místě. paní Rivera je doma, jinak bych musela pro klíč vedle k sousedovi Bobbovi (což se mi moc nechtělo, protože mi bylo řečeno, že je to celkem nepříjemný chlapík, ale to určitě zjistím v nejbližší době sama:D) Vysílená zděluju své dojmy a jdu nahorů do pokoje si natáhnout nohy (holky si to zaslouží!) Pro dnešek toho mám dost. Na večeři nemám fakt chuť (možná na mě jde ten syndrom z časového posunu, kdo ví)  
Pokračování zítra                                                       
                                                                                                                                                    BB.