The Last Days in New York City

Omlouvám se za dlouhou odmlku ale nedalo se jinak.
 Mám pro vás útržkovytý výtah  mé paměti, který se točí kolem posledních pár dní v NYC. Bylo to především o lítání po celém Manhattanu a shánění darů pro ty nejdražší plus nákupy pro mě samotnou. Řeknu vám, po dvou dnech jsem toho měla až po krk. Přišly mi v hod ty malé parčíky rozeseté po celém centru, kde byla možnost složit napuchlé nohy a dát pohov rukám ověnčenýma nákupními taškami.Navštívila jsem všechny ty velké nákupní domy. A usoudila jsem, že konkrétně do Macys už v životě nepáchnu. Že Century 21 je tak trochu ráj pro všechny milovníky neuvěřitelných slev jsem pochopila při nákupu dvou košil (C.K. a Michael Kors), které každá stála původně 180$ a já jsem je získala každou za velice krásných 29$. V den odletu, tedy sobotu (3.9) jsem měla poslední meeting wiv Danny, ale nakonec z toho sešlo a potkali jsem se jen ve Starbucks. Musel jít do práce. Škoda, tenhle skvělý Newyorčan mi bude fakt chybět! Vzhledem k tomu že jsem neměla co dělat, tak jsem se vypravila v Public Library, na místo, kde si Carrie měla brát Božského, ale jak my zasvěcené víme, tak ze svatby sešlo.

Public Library

Grand Terminal Station & Chrysler Building

 A že je to vskutku nádherné místo pro takovou událost. Poté mé kroky směřovaly za knihovnu na neveliký čtvercový park Bryant. Při mém newyorském štěstí zrovna probíhala freejoga. Být sportovněji oblečena tak neváhám a připojím se. Ono samotné pozorování bylo zábavné. Představte si, že stojíte na krásně upraveném trávníku, kolem vás stojí sem tam židle a před vámi sedí kolečko lidí, poblíž stojí bubeník a bubnuje jogistům do rytmu a v pozadí jsou kolem vás mrakodrapy. Přišla jsem si jak Alenka v říši divů. Zanechalo to na mě opravdu dojem. Opět to dokazuje celkovou ulovněnost lidí ve městě. Mé další kromě směřovaly k vůbec nejkrásnější budově v New York City, Chrysler Building na 42st. u Grand Central Station. Ta budova je tak impozantní a krásná!
Při tom postávání mi došlo, že tohle jsou mé poslední hodiny ve městě, které mi stihlo za ten měsíc hodně přirůst k srdci. Ale jak zakončit tenhle skvělý měsíc? Volba padla na Central Park. Pomalým krokem po Páté ku největší zelené ploše ve městě. Musela jsem si tuhle neopakovatelnou Central's atmosféru naposled vychutnat.
Nakonec jsem došla do altánku v dolní části parku. Shodou okolností to byl altánek, kde byla Carrie a Miranda na usmiřovací svačině (pokus si pamatujete scénu, kdy Carrie řeší s Mirandou Mirandino setkání se Steavem....ehm..:D) Tak jsem si tam sedla, a nějak to na mě celé dolehlo. Do uší jsem si pustila nějaké pecky od Sinatri, a pak tu stále aktuální pecku do Keyes, Empire state of mind. Verzi s Jay-Zem jsem si pustila při definitivně poslední procházce zpět na Penn Station přes 7.ave. A zapnula jsem si jé kde jinde než na Times Square.

V Central Parku

"Doma" na Valley Stream jsem ještě na rychlo dobalovala můj kufr, který jaksi ztěžknul. To se potvrdilo na odbavovacím, kde se z 40 liber najednou stalo liber 70. Limit byl 50, takže jsem rychle a ve stresu vybalovala před chlápkem od celního věci z kufru a hledala tu těžkou věc, která by se dala přehodit do příručního zavazadla. Po půl hodině mi konečně cvaklo, že by to mohly být ty 3 Vogue, které jsem si prostě musela ze států odvést. A taky že jo. Celá šťastná jsem je vytáhla a přehodila. Celník se jen tak ušklíbl a pustil mě. Ta fronta za mnou se asi už moc nesmála :D
U brány G20 jsem po více než měsíci konečně slyšela češtinu. Upřímně, nevím zda jsem byla ráda či nikoliv. V letadle mi definitivně došlo, že tohle je konec. Pocity se ve mě míchaly jak cocktail v shakeru. V okamžik, kdy se letadlo ztěžka odlepilo z Americké půdu (stejně to bylo i u mne) jsem nemyslela absolutně na nic. V letargii jsem byla následující 3 hodiny, pak jsem usnula. Probudila jsem se někde před Irskem. A štěstí že právě tam. Byla ještě tma, ale nad obzorem se tvořila uzoučká světlá linka. Začínal úsvit nad Evropou. Po pár minutách se z úzké linky vylévaly barvy do tmy nad obzorem. Odstíny modré, fialové a zelné, které postupně přecházely do oranžové, žluté a bílé. 30 minutová podívaná, na kterou do konce života nezapomenu. Tahle má výprava nemohla skončit lépe! Nevěřícně jsem zírala z malinkého okénka Airbusu a se zatajeným dechem pozorovala úsvit.
A co závěrem? Mám za sebou jednu z nejlepších dosavadních životních zkušeností. Plno nových přátel, nezapomenutelné scenérie a obrazy v hlavě. Plno nových chutí a vůní. 100% doporučuji. Jen se nebát a jet/letět. Ať už jsou to Spojené Státy či jiná destinace. Ode mne je to prozatím vše. Úžívejte toho krásného bohužel již podzimního počasí co máme venku a mějte se krásně!

                                                                                                                                                          BB.

Předposlední týden a pondělí týdne posledního.

Týden byla menší výluka (už jsem jak NBA) ale jsem zpět. V úterý jsem zažila zemětřesení. Byla bych ráda kdyby to byl vtip, ale není tomu tak. Po škole jsem se vydala rovnou dolů až na South Ferry stat. Důvod byl jediný. Konečně dobýt toho zeleného mužíčka, který vítal nové přistěhovalce a stále je symbolem svobody. Svobodu bych ale dala do uvozovek. Tak růžové to opravdu nebylo. Momentálně čtu Ragtime, a v něm je dost barvitě popsána tehdejší situace. Žádný med.
Zkrátím to. Na Sochu Svobody jsem se nedostala. Důvod byl limit lidí na den. 256. Navíc mi slečna u pokladny řekla něco ve smyslu, že i tak je dneska Socha uzavřená. Byl tam fakt velký hluk, takže jsem důvod už nezaslechla. Nepotěšilo mě to, ale svět se nezhroutil.
No jo, ale co s celým dnem? Naštěstí je NYC místem neomezených možností, tudíž jsem zvolila nejbližší bod, Wall Street. Tuhle slavnou ulici vonící zelenými papírky jsem přece nemohla vynechat! Cestou mi přišlo celkem zvláštní, proč je tolik úřadníků/kravaťáků venku. Vždyť bylo už po obědech. Turista žádný, díky bohu. Už mě ti turisté začínali štvát ( no jo, taky jsem..) ale já dávám přednost prostředí bez cvakajících foťáků a neustále blokovaných chodnících. Heslo dne (celého pobytu) je "infiltrace" Jde mi to, už se mě pár turistů zeptalo na cestu, haha:D
Je pravdou, že jsem se sem tam prozradila, přece jen fotit musím, je tady toho tolik k vidění/focení...
btw. ten můj foťák stojí fakt totálně za nic!
Náhodou jsem se zatoulala na dolní břeh. Objevila jsem krásné místo pro pozorování Brooklynského mostu, ale k čemu mi to je když můj debil (nová přezdívka pro ten pitomí Olympus, rok výroby "XXX, co já vim" fotí jako...deb....) No co, v mé paměti to zůstane ještě dlouho, takže nevadí.
Konečně jsem se dostala na výše zmiňovanou ulici. Totálně zaplněná kravatama. Přišlo mi to opravdu divné. Důvod na sebe nedal dlouho čekat. V půlce Wall jsem se najednou zachvěla. V hlavě mi lítaly myšlenky jak ve Hvězdných válkách. Absolutně jsem nechápala co se děje. Lidé okolo na tom byli očividně stejně. Najednou někdo zařval, že je to teroristický útok. Ale počínající paniku uklidnil poblíž stojící policista. Prý je to zemětřesení, které bylo před malou chvílí zaznamenáno ve Washingtonu. Jestli tohle mělo někoho uklidnit, nevím nevím. Všechny budovy byly z tohoto důvodu asi hodinu před samotnými otřesy evakuovány (proto tolik kravat v ulicích)

Každopádně muži v kravatách si s tím moc nelámali hlavy. Svá starbucks kafíčka si i nadále vychutnávali. Mám dojem, že byli rádi, že jsou na ulici a ne ve Wall's kanceláří. Někteří tohle neplánované volno využívali obědem N°2. Fascinovalo mě to pohrdání nějakou svévůl přírody. Vážně legrační. Pocit při samotných otřesech asi nejsem schopná přesně vyjádřit. Rozhodně to podruhé zažít už nechci. Po mírně filmovém zážitku jsem chtěla najít asi nejslavnější "sochu" která v NYC je. Zuřícího býka na Wall street. Nenašla jsem, jen velkou červenou kostku u Brown Brothers Harriman building.

Tak jsem to vzdala a hledala něco, kde bych mohla strávit svůj volný čas Netrvalo dlouho a narazila jsem na Century 21. Konečně ! Už bylo na čase. Vešla jsem dovnitř. Abych byla upřímná, vypadá to jako jeden velký sekáč. Sekáč ukrývající takové poklady, že jsem nestačila zírat. Boty od Diora/Valentina/ Louboutina za zlomkové ceny. Oblečení od ostatních luxusních značek, také žádný problém. Jediné co potřebujete v tomto "komplexu" je trpělivost a pevné nervy. Lidí kotel, věcí kotel. Já přehrabování a hledání těch nejlepších a s co možná nejlepší cenou moc v lásce nemám. Ale byla bych hloupá, pokud bych si zde nic nekoupila. Po třech hodinách jsem se konečně vyprostila ven. Rozhodla jsem se jet domů. Zničenost se dostavila rychle.

Na středu jsem neměla opět žádné plány. Razím heslo improvizace. Během hodiny jsem se opět zakecala s Matheusem (z práce ve dvojici, kterou nám zadala Monica, pokaždé volně přejdeme v kecání, které utne lehce nasupená Monica) Stihli jsme si naplánovat oběd v Chinatown po škole. Na místě jsme se ještě rozhodovali mezi Little Italy a Chinatown, nakonec jsme skončily ve Vietnamské restauraci někde na pomezí Little I a China T. Já si objednala jakési kuře s medem a citronelou a Math si dal mix s krevetami, hovězím, vepřovým a kdo ví čím ještě. Měl to skvělé, já to měla..normální. Ještě že se podělil!

Oba jsme nějak nespěchali domů, takže nebyl důvod se trochu neprojít po zákoutích čínské čtvrti. Procházet se skrz pravé čínské tržiště plné nejrůznějších mořských potvor, které jsem v životě neviděla, různých přísad a podobných věcí bylo vskutku zajímavé zpestření dne. Došli jsme až do malého parku, kde Američtí Číňané trávily své volné chvíle. Něco jako velké společenské hřiště. Postarší pánové hráli karty, podotýkám čínské. Pravidla neznámá. Hned vedle hráli dva jiní pánové pro změnu hru, kterou nemohu identifikovat. Asi je to normální v Číně na sebe řvát, protože po celém parku se to rozléhalo dost hodně. Lehce unavení jsme se usadily naproti jednomu pánovy. V ruce držel nástroj, jméno nevím, ale zvuk mi byl dost povědomí. Dával si to tak, že nebylo jiné cesty než to ocenit nějakým tím dolarem. Po půl hodině jsme se přesunuly o pár kroků dál k jinému hudebníkovy, respektive celé skupině. Čínské banjo, a dvě čínské kdo ví co. Byli naprosto skvělý. Vystřihli americkou hymnu, Jingel Bells a další. Nestačila jsem zírat. 

Pomalu bylo načase opustit Downtown a jet domů. Cestou metrem to bylo veselé. Už poněkolikáté se do vlaku dostali nějaká individua a žebrali o peníze. Způsobem ale velice originálním. Jakmile vyjel vlak ze stanice, jeden člen tlupy vystoupil doprostřed vagónu a spustil svou (nejspíš natrénovanou) řeč o tom co se mu stalo a proč po nás vlastně ty peníze chce. Většina ho pozorovala pobaveně, někteří ale ochotně vytáhli peněženky a podpořili ho. Zprvu jsem chtěla ocenit ten originální způsob, ale pak jsem si řekla že mě taky nikdo cizí peníze jen tak nedá. Měl smůlu.

Navíc tohle se mi v metru nestalo poprvé. Byl už čtvrtý. Nemám tohle ráda. 

Cestou domů z Penn Station poblíž mě seděl chlápek a četl si. Vypadal u toho vážně komicky. Tak jsem se na něj chvíli zaměřila. No světe div se. V ruce držel jednu z epizod Star Wars a očividně nebyl duchem přítomný. Focení si nevšiml, jak by taky mohl, že? 

Čtvrtek patřil celý New Yorskému baseballovému clubu Yankees. Zápas měl začít v jednu odpoledne, ale kvůli dešti se oddálil až na půl třetí. Lupen jsem si kupovala sama, nikdo ze třídy nechtěl jít. Nechápu proč. No co, nevadí. Po vyučování se mělo čekat před školou na zbytek Yankee nadšenců.

Náš průvodce byl kluk, který vypadal jako zapálený fanda. Nakonec z něho vylezlo že dělá design a baseball vůbec nesleduje, respektive žádné sporty. Při čekání jsem se zakecala s jednou španělkou, jméno nevím. Jen to, že jí bylo 31 (vypadala tak na 18) ale v pohodě "holka" 

Po pár minutách mě oslovil vysoký kluk, plochý kšilt, že prý mě už ve škole viděl, jak se mám a jestli jdu na Yankees s někým. Šla jsem sama, takže mi tohle přišlo náramně vhod!:D Jmenuje se Romain, je to Francouz a je tady teprve týden. Hned mě představil jeho kamarádovi Antoinemu/Tonimu. Rovněž Francouz. Bavili jsme se snad o všem co nás napadlo. U hudby jsme se zasekli po celou dobu v metru. Málem jsme přejeli stanici, kde se přestupovalo na jinou linku, směřující přímo na stadion Yankees. Místa jsme měli schodou okolností téměř vedle sebe, takže nebyl problém se sesednout. 

Vedle nás se posadil jeden Japonec, náš "spolužák" ze školy. Znal pravidla. Prý je v Japonsku baseball velice populární. Během zápasu pršelo téměř celou dobu. Všichni jsme si pochopitelně zapomněli deštníky. Shodli jsme se na tom, že ve zprávách říkali, že dneska má být hezky. Mělo být! 

Padlo nějaké to "fuckin' weather" Rom šel pro něco k pití. Prošvihl parádní homerun. Když přišel, tak jsem málem padla. Měl na sobě Yankee pláštěnku a v ruce několik piv. Moje první a poslední pivo tady. Bylo hnusné, bylo totiž 100% americké:D

S tou pláštěnkou to ale hodně vychytal, takže jsem neváhala a šla si pro ní taky. 5 pater meziposchoďovým schodištěm. Výtah žádný. Byla jsem ráda, když jsem došla zpět na místo. S Yankee pláštěnkou pochopitelně. I přes hnusné počasí jsme se fakt bavili. Když se sejde pár lidí co si padnou, tak můžou lítat i blesky a nic to nepokazí.  Zápas se vyvíjel dobře pro Yankees. Po 4 hodinách konečně vysvitlo sluníčko a Yankees dali další homerun. Publikum v extázi. Atmosféra nepopsatelná. 

To se prostě musí zažít. V tomhle jsou Američani fakt dobří, dělat "bordel". Po 5,5 hodinách zápas skončil. Trochu never ending. Každopádně to za těch 28 dolarů stálo. 

Yankeeeeeees!

Budoucí homerun

Jeli jsme sami, je mi tři. O trochu dřív než ostatní. Byli jsme dost unavení. Cestou zpět jsme se dohodli, že v pátek spolu musíme něco podniknout.

A taky že jo, v pátek se jde kalit. Nebo spíš pro mě "kalit" Je mi 19 a na pití můžu v NYC zapomenout (kromě fuj piva na Yankees) Ale nevadí, zažít atmosféru nočního Jablka jsem chtěla i tak. Sraz byl v půl sedmé před školou. Plán se mírně pozměnil a nejdřív jsme vyrazili na Rockeffeler Center na 51st. 

Kluci nevěděli, ale já cestu už znala. Několikrát jsem kolem R-Centra procházela v minulých týdnech. Mnoho lidí neví, ale z Rockeffeler Center je lepší výhled než z Empire State. A je to také levnější, o 5 dolarů. K věži se šlo nákupní promenádou uvnitř budovy. Velkolepé a luxusní. Samotný vstup do věže taktéž. Swarovski krystal\ byly všude. Paráda. Na lístky byla celkem malá fronta, na zdejší poměru opravdu nevídaná věc. Měla jsem menší problém s kartou, třikrát mi ji PC odmítl. Prý mají občas problémy s evropským typem kart. Nakonec se to přece jen povedlo. Všichni už měli své lístky a už jen počkat 10 min na výtah, který nás celkem šílenou rychlostí vynesl až do 63 patra. 

Jakmile jsem se dostala ze dvěří na vyhlídku tak jsem oněměla. Předemnou se objevil tak krásný výhled! Neměla jsem slov. Jen jsem zírala. Vidět Central Park takhle z výšky to je něco. Na druhé straně Empire State a v rohu Chrysler Building. Plus dalších XXX známých budov. Pochopitelně jsme se hned sami sobě ztratily, takže bylo menší pátrání ale vše dopadlo dobře. Trochu jsme pak dělali bordel v obchodu se suvenýry na nejvyšším bodě věže. S frantíkama to ani jinak nejde. 

Pohled na Central Park

Empire State Building

Před devátou měli hoši sraz s jinýma hochama před naší školou. Před školou jim ale došlo, že je to naplánováno až na 11 večer. No nic, šli jsme se najíst sami. Volba padla na japonskou restauraci poblíž naší školy. Pro Ryutara to byla první návštěva japonské restaurace ( v New Yorku pochopitelně, je Japonec:D) Nechala jsem si od něj doporučit jídlo. Frantíci udělali to samé. Romain to měl fakt výborné! Já si dala jen pár kousků sushi. Před tím než jsem se s klukama sešla, obědvala jsem v BBQ Dallas kousek od Times Square. Porce jak pro 3 lidi. Steak výtečný. Hranolků byla kopa (btw. neobjednala jsem si je, byly tam automaticky, ale byly dobré...dělané nejspíš přímo v restauraci, protože měli na sobě některé ještě slupku) Cibulové smažené kroužky taktéž automatika. Dobré, ale velké množství. Dala jsem si k tomu salát. Ale 80% jsem snědla. Nevím jak je to možné. Nejspíš za to může New Yorské žravé prostředí. Je fajn do sebe ládovat mega steak při pohledu na roh Times. 

Ale zpět k Japonské restauraci. Ryu nás během čekání učil jak se správně drží hůlky. Je to fakt vymakaný systém. Já na to přišla nejdřív (ha!) Dále následovala lekce francouzštiny, japonštiny a mé rodné češtiny. Po jídle Rom lehce vtipkoval s servírkou, byla to Japonka. Vtip nepochopila. O to víc jsme se smáli my. Bez hnutí koutku odešla. nechápu, Ruy se smál ! :D 

Noc byla dlouhá, nebyl důvod nejít do pubu. Jen škoda, že jsem byla omezená časově. Na zahrádce na ulici před barem/hospodou se k nám přidala pro mě zatím neznámá Monika, Češka podotýkám. Slyšet po celkem dlouhé době češtinu bylo hrozně fajn. A přišel i náš společná kamarád ze Španělska. Zábava byla v plném proudu. I přesto se nedalo nic dělat a já po jedenácté šla na vlak domů. Na Penn Station jsem se dověděla že mi vlak ujel o 1 minutu. Sakra. Rozhodovala jsem se zda jít zpět do baru nebo počkat na Penn. Padla varianta B. Přece jen než bych se dostala tam a pak zas zpět. Riskovat to, že by mi ujel poslední vlak nebyl nejlepší nápad. Proto jsem vytvrdla v čekárně na Penn. iPod mi přišel vhod. Díky Steve!

Vlak přijel v čas. Jen ta cesta z Valley Station domů bylo lehce nebezpečná. Bylo okolo jedné ráno, já sama. Cesta na 10 min. Pouliční světlo sem tam. Přiznávám, bobky jsem trochu měla. Eliza na mě celá netrpělivá čekala. Celá nadšená mě objala. Je hrozně fajn. Taková energická paní v letech. Ale fakt vitální. Přiznávám, bude mi chybět. Ještě odbočím. Cestou vlakem jsem četla vedle na iPadu (geniální věcička, ale to jsem už zmínila:D) Já vím, je to neslušné. Ale psali tam něco o hurikánu. To mě celkem vystrašilo. Doma jsem okamžitě šla krást internety, abych byla v obraze co se vlastně děje. Na jihu to už řádilo. Hurikán Irene. A po XX letech měl hurikán opět být i v New Yorku. První co mě napadlo, že to bude asi fake. Vždyť tahle oblast je na hurikány fakt chudá. No pravda to byla. Zkoukla jsem pár videí z jihu. 

Šílenost. Našla jsem i neoficiální zprávy, že bude evakuována oblast Long Beach a celý břeh centra. 

A taky že jo. Eliza mi řekla, že v sobotu musíme vypadnout. Volali jí z vlády, že je Long Island skutečně evakuován. V sobotu jsme proto před večerem nasedli do auta a jeli k jejím známých 10 km od místa kde momentálně bydlíme. Zabalila jsem si jen ty nejnutnější věci. Už to nic veselého nebylo. U známých, které jsem už mimochodem znala z dřívějška jsme strávili noc. Moc jsem toho nenaspala. Vítr byl fakt silný a každou chvíli byly slyšet silné rány. Padající větve lítaly do oken a narážely do vnějších zdí. Silný déšť bičoval celý dům. Doslova vrzal. Při tomhle se spát vážně nedá. Nakonec se přetrhali dráty el. vedení. Ta rána byla tak silná, až zamrazilo. Ráno to venku vypadalo jak po slabším hurikánu. Sem tam strom přes ulici, padlé vedení. Ale nebylo to tak hrozné jak bylo předpovídání ve zprávách. Američani se nezapřeli. Rádi všechno nafukují. Na druhou stranu, nechci už nic takového zažít. 

V neděli pozdě odpoledne jsme se vrátili na Valley Stream. Asi jediné místo kde obnovili el. proud. Proto s náma jela i Nikocoleta, dcera naší hostitelky. Moc příjemná. V sobotu večer jsme si spolu lakovali nehty. Typická "zábava" amerických děvčat. Od soboty jsem se tomu přestala smát. Fakt je to fajn! :D Dověděla jsem se plno informací "ze zákulicí" Zkráceně: mladí pod 21 si v Americe běžně kupují falešné občanky aby mohli do klubů. Hulení trávy je na celý odstavec. Běžná věc. Zajímalo jí, jak je to u nás co se týče drog a alkoholu. No nic hezkého jsem bohužel říct nemohla:D Přes alkohol a drogy jsme se lehce dostali až k hudbě. Nakonec jsme si pustily film a šli spát.

No zpět k neděli. Večer jsme tedy přijeli domů. Za chvíli přijela Nicoletina mum. Další fajn člověk. 4 baby v domě, takže to bylo na dlouho. 

Pondělní ráno nebylo nic moc. Vlak jel pozdě. Důvod: Irene. Vlekl se jak šnek. Školu jsem stihla jen tak tak. Nic by se nestalo kdybych nestihla. Ve třídě bylo snad jen polovina lidí. Nakonec se k nám přidala vedlejší třída, které chyběl učitel, nemohl se dostat do centra. Irena mu zničila auto. Chudák! 

Už ve škole jsem pocítila, že mi je nějak divně. Po vyučování to bylo úplně jasné. Něco na mě leze. Sotva jsem došla do jednoho obchodu, kde jsem se chtěla minulý týden zastavit. Vypadá to na chřipku, doufám, že to nebude nic hrozného. Byla jsem ráda, když jsem se pomalým krokem dostala do Starbucks pro něco teplého. Sice bylo na ulici okolo 27° ale mě byla hrozná zima. Jedno střední cappuccino a frrrrr na Penn na vlak a domů. Doma jsem si udělala čaj a šla zevlit na mého gaye(přezdívka pro můj laptop). Přemístila jsem se dolů do přízemí k velkému oknu s přímím výhledem na ulici. Zajímavé pozorovat sousedy co dělají :D Eliza přijela lehce po šesté večer. Udělala oběd. Výtečný. Před chvílí dorazil její kamarád. Je to taxikář a slíbil že mě doveze v sobotu na JFK Airport za pár šupů. Skvělé! Zítra bych měla jít s klukama do Central Parku. Rom mi psal zda jim chci dělat společnost. No co bych nechtěla, že? :D 

Jdou běhat. Tak nevím, asi si vezmu kolo a pojedu vedle nich. A to je asi tak vše. Tohle je můj poslední týden v NYC. Upřímně? Chtělo by to ještě tak měsíc. Ale na druhou stranu, domů se těším. Jen vím, že tohle úžasné místo mi bude fakt chybět. Ve vlaku zpět jsem měla slabou chvilku, ale to tady nebudu rozpitvávat. :D

                       Mějte se krásně, užívejte poslední dny prázdnin (či poslední měsíc) a dobrou noc/ráno! :-)

      

                                                                                                                                                         BB.                                                          

  

1010 - ráj na Páté a "Gugg" příšernost.

Zjištění, že za 11 dní letím domů, mne mírně vyburcoval, takže tento týden se pokusím toho stihnout co možná nejvíce.
Dnes to bylo "jen" Guggenheim Museum, ke kterému jsem se rozhodla jít pěšky. Z 28st. na 7th Ave. až na roh Páté a 89st. to bylo 4 míle. Jsem na sebe celkem hrdá. Bylo 30° ve stínu, ale na ulici si nedovedu odhadnout.
Při cestě jsem na Páté šla kolem Abercrombie&Fitch (obchod s naprosto průměrným oblečením) Ještě jsem v něm nebyla. Má to jeden hlavní důvod. Neuvěřitelné každodenní fronty před vchodem. Nevím jestli těm lidem hráblo, že čekají na něco tak obyčejného, čeho je po New Yorku hojnost. Ale A&F je v Americe hrozně populární. Nejspíš mají dobrou kampaň (ale třeba je ten čert někde jinde, netuším)
Teď jsem se koukla aspoň na jejich stránky co nabízejí. No nic moc. Nic na co bych musela stát fronty. A ty ceny jsou přehnané. Prošla jsem kolem, bouchla se do čela a pokračovala vesele dál.
Minule jsem měla v plánu jít do Juice Couture, ale měli zavřeno (jsem asi ranní ptáče)
Dnes už to bylo ok, takže jsem neváhala a šla dovnitř. Všechno efektní, ale když jsem se tak dívala, tak to byly jen samé rádoby luxusní mikiny a doplňky, které chtěly vypadat kdoví jak úžasně. WTF?! Otočila jsem se a šla. Nikdy více.
Další bod, který mne na Páté zajímal byla Veřejná knihovna města New York a pak také dům číslo 1010. Myslím, že mnozí už tuší, proč zrovna tyto dvě místa. Ano, opět jde o Sex ve městě. Dům číslo 1010 byl Společným rájem na Páté Carrie a Božského, který hned na to prodali. Ta budova je moc hezká, ale takových podobně hezkých je na Páté a celé Upper East Side mraky.
Ve Veřejné knihovně se měla konat velká svatba, která hned na to padla. To my "znalci" víme:D
Btw. 1010 je přímo naproti The Metropolitan Museum of Art. Tiše závidím.
Konečně jsem se dovlekla až k Guggenheim museu. Ta budova je jedním slovem přenádherná.
Guggenheim muzeí je po světě víc, ale právě v NYC bylo první. Je to skvostné dílo architekta Wrighta, který se ale nedožil samotné stavby muzea.
Malá zajímavost. Konstrukci stoupající rampy, bez nutnosti podpěrných sloupů na tu dobu velký unikát, vytvořil Čech J.J.Polívka. Další česká stopa!

"Gugg" museum

"střeva" Gugg museum

Muzeum není nikterak velké, o to víc vás ale upoutá jak vnějším tak i vnitřním řešením. Stavba stará téměř 60 let vypadá jako zcela moderní současná budova. Klobou dolů. Ale tady pomalu ta chvála končí. Lístek s mojí ID student card mě vyšel na 15 dolarů. To je zatím nejvíc co jsem za muzeum platila. Už při plánování návštěvy jsem byla hodně natěšená. Čekala jsem hodně, ale nic velkolepého to opravdu  není. V prvním "patře" je Guggenheimova expozice, kde jsou známá díla předních světových umělců. Pár obrazů od Picassa, Moneta, Gogha a Degese. A to je vážení asi tak vše. Focení navíc přísně zakázáno. Proto mám fotky jen z centra muzea - velkého kopulovitého sálu uprostřed. Následovala instalace (nebo co to bylo) jednoho umělce. Jméno si už nepamatuji, ale vyfotila jsem popisek, takže časem upravím. V jednom postranním sálu muzea byly na všech zdech jednodolarové bankovky naskládané na sebe jak rybí šupiny. Celkem jich tam bylo 100 000. Byly pravé mimochodem. První dojem byl fakt úchvatný. Výborný nápad, trochu nákladný ale výborný! No a tady vše kladné definitivně končí.

Video, které vzniklo nelegálním způsobem. Sekuriťák byl za sloupem, takže jsem využila příležitost a pořídila toto krátké video. Enjoy it! :D

Točitou cestou nahoru to bylo krok od kroku horší a horší. Prostě dnešní umění stylu kameny na polštářích na zemi, velkoplošné "obrazy" s pár tahy štětcem a kameny a jakési umělohmotné desky jen tak dané na sebe. Hrozně mě to rozčílilo a nebyla jsem sama. Dala jsem se do řeči s jedním Kanaďanem, který měl stejný názor jako já. On to ale popsal mnohem peprněji než-li já. Zasmáli jsme se a každý šel svou cestou....... Cestou ven z muzea:D
V Guggenheimu jsem byla necelých 30 min. Nikdy více, jen vyhozené peníze do vzduchu! Ale byla jsem, viděla jsem. To mne uklidňuje.
Cestou domů po Páté jsem se zastavila ještě v pár obchodech, jen tak na čumajdu. K mé radosti jsem objevila další prodejnu a výrobnu Magnolie Bakery. Byla jsem tak šťastná, že mám jednu blíž než tu druhou, neváhala jsem a koupila si dva malé cupcaky. Jeden ve mě zmizel ve vlaku na cestě do Valley Stream. Druhý čeká na zítřejší cestu na Penn Station. Hurá Hurá!:D  
Milý, zlatí to je pro dnešek vše. Má půl deváté a jsem zralá na ovečky (spánek)
Sobě přeji dobrou noc a vám krásné vstávání a ráno! :-)                                                              
                                                                                                                                                         BB.

Long Beach with the girls

Tak jsem se tam konečně dostala! Sobotní dopoledne a část odpoledne byla ztrávená na světoznámé pláži - Long Beach (možná to moc zveličuji), ale uznejte, L. Beach je pojem.
Ráno mne Eliza hodila k její kamarádce, Ramóně (nevím jak se to píše správně, takže jen z odposlechu)
Marie bydlí u Ramoniny rodiny stejně jako já bydlím u Elize. Obě jsou hostitelské. Velké překvapení bylo, když se najednou objevila moje spolužačka ze třídy, Švícarka Désirée. Obě jsme souběžně ze sebe vyhrkli What are u doing here???! Opravdu náhoda!
Na pláž nás ale jelo víc. Já, Marie, Denise (dcera Ramóny) její kamarádka (jméno mi bohůžel vypadlo, promiň neznámá-známá:-) ) Désirée a Anja jsme se vypravily autem, respektive velkou krávou nazývající se Toyota. Velká americká, kterou můžete mám dojem převážet i ten skot.
Denise řídila a my ostatní se naskládali dozadu. Z Valley Strem cesta trvala asi tak 20 min, takže relativně kousek. Na 11 dopoledne bylo na pláži relativně dost lidí. Neváhaly jsme, rozbalily osušky, já opozdilec na sebe navlékla plavky a hurá do vody. Ze začátku celkem studená, po chvilce ale zcela v pohodě. Moře u Long Isladnu není zrovna dvakrát čisté, to ale nemohu říct o pláži samotné. Čistá, bez odpadků. Nádhera.
Opět jsem se zde setkala s maximální ohleduplností a tolerancí. Nechápu, proč ve společnosti kolují míty, že Američni jsou burani. Ale je pravda New York není stejný jako okolní Amerika. Třeba to okolí poznám někdy v budoucny. Kdo ví. Ale ráda bych!
Po opakovaném čachtání ve vodě jsme usoudily, že lepší bude si povídat a opalovat se na pláži. Přece jen, vlny začaly být nad naše síly.
Bylo to tak fajn, slovy nejde vyjádřit!

Marie, Désirée a Anja na Long Beach :-)

Long Beach baby ! 

Po pár hodinách nás přepadl hlad, tudíž byl nejvyšší čas vyrazit do nějakého rychlého občerstvení. Tento plán se nám naštěstí nepovedl uskutečnit. Denise při hledání nějakého KFC či Wendy's zavolala její maminka, jestli nechceme jíst doma. Byly lasagne.
Všechny jsme souhlasily, takže to Denise otočila a plným plynem jsme směřovaly k jejímu domu. Bydlí kousek od "mého" domu. takže stejná čtvrť. Hned nás uvítala její rodina. Ramónu jsem už znala, jejího manžela ještě ne a jejího syna taktéž. Pán hrozně fajn, syn jakbysmet. A ty lasagne, které jsme měly na večeři navařil syn! (musím používat "syn" protože si jméno zas nepamatuji, promiň synu:D)
V průběhu večere jsme si povídali o všem možném. Vskutku zábavná rodina. Mít možnost poznat běžný život Američanů je prostě skvělá věc!

Já, Denise, Désirée a Anja 

Přijela i Eliza, která se vrátila z práce. Chvíli jsme ještě pobyly a poté se odebraly k domovu. Cestou domů jsme projížděli dost luxusní čtvrtí, nejbohatší částí Valley Stream. Velké domy, velké předzahrady, velká auta. Všechno velké. Při pohledu jsem se musela jen usmívat. Člověk když si vzpomene co viděl v TV a najednou to vidí v reálu. A bylo to přesně takové jaké jsem to znala.
Elize mi chtěla ukázat tzv. relaxační část Valley Stream. Je to celkem velké území na okraji Valley plné dětských hřišť, sportovišť, parků a míst kde rodiny z Valley tráví víkendy piknikem, grilováním či jinou odpočinkovou činností. A skutečně. U velkého jezera bylo několik rodin co si užívaly chvíle volna grilováním. Toto centrum je jen pro obyvatele Valley Stream, proto u brány dovnitř musíte předložit doklady, že zde žijete. Cizí sem nepustí. Já byla tedy host (trochu nelegální:D)
Další věc, která v Čechách chybí!
V neděli jsem se rozhodla nejít nikam. Na plánování co dělat v týdnu mám dost málo času, takže jsem neděli využila výhradně na plánování. Elize mi nabídla zda s ní chci jít do kostela. Vymluvila jsem se, ale chci jít s ní příští neděli. Po návratu mi nabídla zda s ní chci jet do velkého nákupního centra, pro změnu jiného (název se mi vykouřil z hlavy) a pak na večeři. Měl jít s námi i její syn a to byl důvod proč jsem odmítla zas.
Jdu si zas natáhnout nohy. To nic nedělání mě vysiluje:D  
Mějte se krásně, užívejte si de facto posledních prázdninových dní a těšte se na další info z Velkého Jabkla!! :-)

                                                                                                                                                             BB.

Thursday 18. & Friday 19.

Hned na začátku vám musím říct, že opravdu nedoporučuji chodit do American Museum Of Natural History. Ano, vstup byl zdarma, ale jinak to nestálo za nic. Tohle muzeum je vyloženě jen pro Američany, a především pro jejich ratolesti. Pro ty je to skvělé poznání přírody a všeho kolem ní. Celý komplex je i tak přizpůsoben. Někdy mi to přišlo totálně primitivní, ale chápu, že americké děti toho tolik o přírodě neví a jakýkoli přístup informací uvítají. Pro ně je to skvěle ztrávené odpoledne. No co, byla jsem tam, viděla jsem.......... Já trdlo bych zapomněla na jednu důležitou věc, kterou jsem v AMONH viděla! Věstonickou venuši!
Důkaz zde:

Následovaly Bohemian National Hall & Czech Centre. Jít jsem tam musela, tak trochu vlastenecká povinnost, když už jste v New Yorku. Vydala jsem se tam hned po AMNH, přímou cestou přes Central Park. Byla to tak trochu osamělá trať. Po cestě jsem nepotkala ani živáčka, de facto uprostřed New Yorku, celkem absurdní situace. Já se nějak nechápu, proč většinu času chodím pěšky, možná proto, že z toho Velkého Jablka si chci ukousnouc co možná nejvíc. A když chcete velký kus Jablka, musíte hodně otevřít pusu. Výhoda jsou dost zpevněná lýtka a stehna! :D
Konečně na místě. Budova mi tak trochu připadá jako typický český kulturní dům, trochu lepší kulturní dům. Fasáda ušla, ale ty okna! No hrůza pohledět. Udělala jsem pár obrázků, nahlédla do "Hospody" (to je restaurace, která se rovněž nachází v CZ. Centru), trochu si zavzpomínala na svou vlast při pohledu na  nápis "Národní budova" a vycházkovým krokem se odebrala k nejbližší subway station, která až tak blízko nebyla, jak se později ukázalo.

Pomalu se dostávám v pátku, který byl plný zajímavých věcí!
Každé ráno jsem si zvykla chodit do Starbucks jako každý správný New Yorčan. Podotýkám, že tady je Starbucks bez debat lepší. Mé obvyklé middle cappuccino a pokec s klukem co mi ho každé ráno o půl osmé dělá mi bude celkem chybět, až se vrátím zpět do Čech, achjo// :D
Ale Starbucks nezmiňuji náhodou. Dnes jsem v něm zažila pro mne ne moc obvyklou věc. Vedle mne seděl kluk, na stole měl rozdělané papíry, notebook, nějaké krabice a tašku plnou kdo ví čeho. Po chvilce se k němu usadili dva frajeři, chvíli si něco sdělovali a pak jim kluk dal něco z velké tašky. Nedalo mi a trochu jsem se přišoupla, abych do tašky viděla. Byla plná kartonů cigaret. A frajírci dostali hned dva. Vlastně nedostali, koupili si je. Ale způsobem, který mi spíš připomínal kupování koksu/marihuany na ulici. Z ruky do ruky a hlavně co nejvíc nenápadně. Po chvíli uvažování, co ten hošan ještě tak může prodávat jsem to vzdala a radši si zapnula iPod. Chuť jsem dostala na album Match&English od D. Rascala. Po pár minutách mi kdosi zaklepal na rameno.
Vedle mě seděl kluk, afroameričan a něco mi chtěl říct. Já tedy vyndala sluchátka z uší a čekala co přijde. Vypadlo z něho, že ho zajímá co to poslouchám, že to zní skvěle, ale že bohužel neví o jakého interpreta jde. Obratem jsem na něj vytasila všechny informace o tomhle Britovi, které o něm vím. Pak pokračoval rozhovor k tomu, odkud jsem. Tipoval Velkou Británii (nevím jak ho to napadlo:D)
Česká Republika mu moc neříkala. Musela jsem si pomoct pár jmény, které mě napadla. Jágr, Baťa, Klaus,... Dvořák, Smetana, Kafka, Forman. Už byl v obraze. To mě tak trochu zahřálo u srdce.
Další věc, která se při mém pátečním pobývání stala je tak trochu akční.
Klasická situace. Někde hoří. Jednou hasiči. Sedmá avenue totálně zasekaná. Ranní špička. Tři velká hasičská auta, si ale vcelku v pohodě jedou k cíli. Jak je tohle vůbec možné? Docela jsem zírala, když se nějakým záhadným způsobem utvořil uprostřed přecpané ulice malý koridor pro hasiče. Řidiči ostatních aut, téměř automaticky uhýbali, snažili se všemožně přemístit svá vozidla tak, aby udělali volno. Fascinující! V Čechách, konkrétně v Praze nejspíš nereálné.
Páteční odpoledne bylo "pro změnu" ve znamení The Metropolitan Museum Of Art, které se nachází v Central parku, na 5th Ave, u 81 ulice. Vzhledem k tomu, že až moc dobře vím, jaké to je jít z 28st. až na 81st., tak jsem radši zvolila pohodlnější dopravu metrem. Vystoupila jsem na 77st. a ten zbytek jsem si došla po vlastních.
Před muzeem byl šrumec, jako vlastně všude v NYC, ale tentokrát to mělo konkrétní důvod.
Pod schodištěm před budovou byla skupina zpěváků/muzikantů, které doprovázel pouze jeden hráč na basu, zbytek nástrojů obstarávali pánové pomocí svých úst. Při mém příchodu zpívali pecky od pana zpěváka, Franka Sinatry. Já tyhle spontánní akce na ulici žeru, takže jsem neváhala a usadila se na schodiště jako ostatní posluchači. Po každé skladbě se ozval mohutný potlesk jak od sedících tak i náhodných kolemjdoucích. Atmosféra bezvadná, hudba ještě lepší. Zazněl nějaký ten Elvis a Beatles. Všichni nadšeně tleskali, pískali a s uznáním houkali "wow" a podobně. I poblíž stojící policisté si podupávali do rytmu. Po každém "setu" se lidé nashromáždili, jako by to byla samozřejmost k účinkujícím a odměnili je libovolnou částkou. Já plná nadšení vytasila pětidolarovku a ještě poděkovala, jako vlastně všichni kdo přispěli. Nelituji.

Po tomto zpestření dne jsem vešla dovnitř MET. Antika, Egypt Středověká Evropa, pro mě nic neznámého. Důvod proč jsem vážila kroky byly především obrazy 19-20 stol. Mí oblíbení jako například  Picasso, Miró, Monet, Gauguin, Klimt, Gogh, a pochopitelně Dalí. Dalšíma bych vás nerada zatěžovala)
Byla jsem jak u vytržení, když jsem našla tu správnou místnost plnou děl, která jsem doposud vídala jen na obrázcích. Foťák jsem tudíž nepustila z ruky. U těch nejslavnějších děl bylo téměř vždy namačkáno, ale každý byl ohleduplný, takže vám hned ustoupil jakmile jste vytasili fotoaparát.
U mých nejoblíbenějších jsem se postála trochu déle, abych si daný skvost mohla pořádně prohlédnout ze všech úhlů a vzdáleností.  Pro představu se s vámi o pár úlovků podělím:

Van Gogh

Monet

Klimt

Po 3,5 hodině jsem toho měla celkem dost. Proto jsem se rozhodla muzeum opustit a návštěvu opakovat příště či přespříští týden. Aby si má duše přeplněná díly 19. a 12. stol. trochu odpočinula, zamířila jsem si to  po 81st. až na Lexington Ave., po které jsem pak také chvíli šla, to proto abych se dostala na 77st. - subway station. 

81st. je krásná ulice plná výstavních domů, tolik typické pro čtvrtě kolem Central Parku. Konstatuji, že jsou to velice drahé čtvrtě, jen tak někdo tady nebydlí. O to víc jsou klidné. Žádná podezřelá, tudíž nebezpečná individua zde neprochází, o to lépe pro mne, devatenáctiletou větévku. Jen se zasnít, že jednou třeba i mě bude patřit jedno z těchto okouzlujících míst k žití. Toto je konkrétně Upper East Side.

81st - Upper East Side

Cestou k metru po Lexington Ave. jsem se zastavila u venkovní prodejny zmrzliny. Chvíli jsem jí okukovala, zvažovala zda si dát či ne. Řekla jsem si že ne, pro dnešek utrácení bylo dost ( momentálně se snažím držet při zemi, pár pokusů už bylo:D) Vůle zvítězila nad chtíčem, ale jen do doby, než jsem se posunula o 5 kroků dál k výloze s francouzskými dezerty. Luxusní vzhled, pravděpodobně i luxusní chuť a nikoho by nepřekvapily i luxusní ceny. 

Takže jsem neinvestovala. Ale i přesto jsem dovnitř vešla. Byl to vlastně obchod s delikatesami, čerstvou zeleninou, ovocem..a mnoho dalšími pochutinami. Taková samoobsluha pro bohaté. Potravinový ráj, radost pohledět! 

Celá rozmrzelá, že ty sedy nic nekoupím jsem jen velmi nerada opustila market. Před výlohami byly lavičky a na nich strávníci té zmrzliny k zakoupení pár kroků zpět. Když jsem spatřila kelímky plné chladivého krému posypané kupou nasekaných jahod a malin tak mi to prostě nedalo a  šla si koupit  malý kelímek (malý kelímek v Americe není vůbec malý, je dost velký:D) Nechala jsem si do něj nasypat ještě to lesní ovoce a dychtivě jsem se šla usadit na lavičku, abych si mohla vychutnat "peanut cream". Lepší zmrzlinu jsem nejedla ani v Itálii, a že tam ji umí! Kombinace s lesním ovocem, které bylo opravdu čerstvé a šťavnaté byla báseň pro mé horní patro. 

Zde je odkaz (omlouvám se! :D) http://butterfieldmarket.com/ 

No a to je asi tak vše pro dnešek. Užívejte krásného počasí v Čechách (prý tam je) a těšte se na další postřehy a zážitky z města, které nikdy, opravdu nikdy nespí!  GN/M :-)

                                                                                                                                                     BB.

Butterflied Market - peanut cream